Krevel

„ Přesnost se ovšem zdá být u všech básní Krevelu tou nejnápadnější vlastností. Je to přesnost a dotaženost holanovského typu, o tom nepochybuji. Také ustrojování některých metafor je z rodokmenu holanovské poetiky: “Zahřmění tramvaje/ pozřené na lačný žaludek deště.“ Nebo: „ Dítě se pořád snaží přijímat bílou/ i ve tmě/ pase hrbátka.“ Či: „ Kraj na řitích spí.“ Of course, při debatě o tom, co ještě je a co už není „ holanovské“, by její případní účastníci různě povstávali a opět zarovnaně usedali, je-li však Vladimír Holan jakýmsi symbolem básnické úplnosti, má být nežádoucí následovat jej v tomto urputnictví? A také příběhů je v Krevelu dost a dost. Netýká se to jen básní Paštířskej vrah a Sklep, které jsou rozvrženy jako vyložená vyprávění. Polozamlžené či pietně probouzené události a „ rozespalé tragédie“ nacházíme i jinde skoro pokaždé. Vzhledem k tomu, že jsou „ pěstovány“ na živné půdě citlivého vládnutí slovy, dávají silnou poezii, jakou dnes můžeme číst jen u málokoho. Co je ale ještě více rozhodující: citlivost a vnímavost odvozovaná od srdce a nikoliv z pouhého nadání pro uhrančivou básnivost nápadného kupříkladu u takového Jaromíra Typlta.“ – Petr Hrbáč