Kolik příležitostí má báseň

Kniha se zabývá básnickou tvorbou druhé poloviny dvacátého století. Nahlíží ji z různých pohledů a v celém časovém rozpětí, od veršů reagujících krátce po válce na hrůzy okupace a na osvobození až po nejmladší poezii rodící se v průběhu devadesátých let. Z celého souboru mě zaujaly dva zřetelné rysy. Ten první a přitom i nejvýznamnější znovu přesvědčuje o autorově citlivosti v zacházení s básnickým tvarem, o schopnosti jej analyzovat a posoudit i čtenářsky čtivě interpretovat. Imponující je též rozsah autorova zorného úhlu, jenž zahrnuje někdy i několikrát všechny zásadní momenty vyvolávající proměny ve vývoji této poezie, a to jak v rámci individuálně laděných pojednání, tak v podobě přehledů obsáhlého souboru sbírek (do jisté míry to souvisí s Křivánkovým pracovním úkolem v ÚČL AV, kde se podílí na přípravě dějin české literatury po roce 1945), a nakonec i ve dvou obecnějších úvahách o proměně funkce poezie v průběhu celého období, ústících smutně ve skeptický náhled na postavení básnictví v současném atomizovaném světě. Ve svých stručných, leč hutných charakteristikách jednotlivých autorů a jejich prací se přitom Křivánek jeví spíše jako kritik, který své soudy vyjadřuje z vnějšího pohledu kritického znalce než drobnohledného analytika. Přitom ale vynakládá značné úsilí, aby si jeho soudy uchovaly co nejvíce objektivní ráz, bez jakýchkoliv osobních zálib a excesů. Takže při všech kritikových rozlišovacích schopnostech směřují jeho studie především k literárněhistorickému výkladu než k soudícím výrokům. – Zdeněk Pešat