Troud

Hana Fousková patří k osobnostem, pro které platí označení „ outsider", a to ve smyslu osudovém i ve smyslu vlastní volby. Považuje se především za malířku. Její práce však nemá přímou souvislost se soudobým výtvarným uměním. Je to osamocený projev podložený bezvýhradným osobním nasazením, který jako by vznikal „ na konci světa a mimo čas". Výtvarnou scénu dokonce po přestěhování do rodného Podještědí na konci sedmdesátých let, přestala sledovat úplně. Ztratila tak spojení s bývalými přáteli z výtvarnických a undergroundových kruhů, a vstoupila do naprosté samoty a vytrženosti, krutě násobené duševní nemocí, bídou a jinými ranami osudu z nichž nejtěžší byla smrt dítěte. Všechno toto se zrcadlí i v textech, které sporadicky vznikaly už v šedesátých letech ale především v poslední dekádě (právě z nich je převážně sestaven náš výbor, který edičně připravili Vladimír Justl a Viola Fischerová). Je to zpřítomnění naprosto jedinečného světa osobnosti, která vzdoruje - nemoci, osudu, sama sobě. Toulá se se psem po horách a svou samotu obydluje řečí poezie. Fantaskní, trýznivé, jurodivé i něžné. Řečí, z hlediska „ literatury" možná už slyšenou; z hlediska jejího osudu (a jistě i vnímavého čtenáře) však opravdovou a jedinečnou.