Příběhy děda Posledy

Příběhy děda Posledy jsou první humoristickou knihou Jaroslava Žáka ze studentského prostředí – a neprávem pozapomenutou. Uveřejňoval ji spolu s Vlastimilem Radou (který je rovněž autorem ilustrací) na pokračování v deníku Lidové noviny na přelomu let 1936 a 1937 (knižně 1937). Podobně jako Žákovy populární knihy Študáci a kantoři a Cesta do hlubin študákovy duše jsou zde zdrojem humoru srážky mezi studenty a jejich vychovateli. V Dědovi Posledovi je ovšem vše ještě zveličeno díky pohádkové zápletce a titulní postavě. Malý kouzelný stařeček pan Posleda, „ moudrý jako Šalomoun a lstivý jako Odysseus“, je zastáncem dětí a mládeže proti všem zlým duchům, které se usidlují zejména ve výchovných institucích. Protože jej profesoři Reálného gymnázia Zbyňka Šašecího ze Zhoře mylně považují za zemského školního inspektora, podaří se mu v krátké době zavést převratné učební postupy: například názorné vyučování bitev. Hlavní boj ho však ještě čeká: děd Posleda se musí utkat se zlým duchem veškerého školství, bývalým profesorem dějepisu Baštou, nyní kouzelníkem Labaštou. Archaický, vznešený styl, jímž jsou příběhy podány, paroduje „ povinná“ díla školní četby od staročeské literatury až po Babičku. Podobně jako ona ztělesňuje děd Posleda mezi dětmi síly dobra, avšak v radikálně proměněném prostředí.