Přicházím sama k sobě

V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu – Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho tisíckrát znovu vytouženého zásvitu naděje – bez jediného škrtu a dodatečných úprav. Autorka dosud své básně rozdávala nemnoha svým přátelům jako strojopisné exempláře a sporadicky publikovala v oblastních novinách a časopisech. Ale mezi jejími nejbližšími přáteli a opatrovníky byli vzácní lidé – obdivovatelem jejího díla byl básník Ivan Slavík, literární kritik a editor Kutheilovou milovaného Vladimíra Holana – Vladimír Justl, který ji také několikrát uváděl v představeních pražské Violy a spisovatel Věroslav Mertl. V doslovu právě Věroslav Mertl cituje úryvek básně – Čním sama v sobě/opřena o rozum/Divoce si piluju nehty/abych přikryla velký stín…