Tvá M.

Můj drahý! Někdo mi Tě před třiceti lety vzal. Někdo tam nahoře usoudil, že to tady bez Tebe zvládnu. Nemýlil se. Už Tě déle nemám, než jsem měla, neustále ale přicházejí okamžiky, u kterých bys být měl. Jsou lidé, které jsi nepoznal a měl poznat. Jsou slzy, které jsi mi neutíral, a já přitom tolik toužila po Tvém látkovém kapesníku z levé kapsy. Život bez Tebe ke mně přivedl tolik nového, že to staré mi moje mysl dovolí z propasti vzpomínek vytáhnout na povrch jen s velkým úsilím. Ale nejvíc mě trápí, že mám pořád spoustu otázek a Ty už mi je nezodpovíš. Narážejí v mé hlavě jedna o druhou jako kulečníkové koule a touží být vysloveny. A proto jsem se teď, když už jsem velká a dospělá tak, jako jsi byl tehdy Ty, rozhodla, že Ti budu psát. Psát o všem: čím jsem, kým se toužím stát a z čeho se skládá můj svět. Alespoň Ti při psaní neviditelnou poštou pošlu něco ze sebe. Na odpovědi už čekat nebudu. Mně stačí, že ten čas, který strávím nad otázkami pro Tebe, strávím s Tebou. Tvá M.