Podivuhodný příběh

K podivuhodně stálé aktuálnosti odkazu Baudelairova života a díla se na následujících stránkách vyjadřuje hlas nad jiné povolaný, Michel Butor. Tento dnes již světově proslulý francouzský spisovatel od začátku psal vedle prózy také eseje, v nichž si teoreticky objasňoval, co prakticky řešil ve svých románech – vztah člověka k tvorbě a tvorby ke světu. Výsledky, k nimž tak došel, výrazně přispěly nejen ke změně nazírání na moderní román, ale i ke zvratu v jeho vlastní práci. Jeho dílo se stává průběžnou tvorbou a zamyšlením nad ní. Dokonce tak realizoval, ale po svém i překonal Baudelairovu představu, dle níž „? všichni velcí básníci se stávají přirozeně, osudově kritiky. Lituji básníky, kteří se řídí pouhým instinktem: pokládám je za neúplné. V duchovním životě oněch prvních dochází nevyhnutelně ke krizi, kdy začnou uvažovat o svém umění, odkrývat temné zákony, na jejichž základě tvořili, a vyvozovat z tohoto studia řadu předpisů, jejichž božským cílem je neomylnost v básnické tvorbě. Bylo by zázrakem, kdyby se kritik stal básníkem, a je nemožné, aby básník v sobě neměl kritika. Čtenáře tedy neudiví, pokládám-li básníka za nejlepšího kritika.“ Butor nikdy nepsal novely, těmi jsou jeho eseje, a to také proto, že jsou strhující četbou. Nikdy nepsal biografické prózy, ale přítomná knížka, která se po třiceti letech znovu dostává k českému čtenáři, je jednou z nejkrásnějších Baudelairových monografií. Právě v ní realizuje svou představu díla (kteréhokoli autora) jako jakéhosi „ slova“. Takovým „ slovem“ je i svět , a tak jako je kritika pokusem o správnou četbu textu, je takovým pokusem i tvorba. Autor musí dopřát sluchu realitě, čekat, až se v reálném světě příběh zorganizuje takřka sám od sebe, uchopit okamžik, kdy realita začne „ sama mluvit“, kdy nalezne hotová díla, tak jako Michelangelo viděl v hloubi mramorových kvádrů hotové sochy. A tak zde máme příběh, a hned dvojí, příběh života a díla Ch. Baudelaira, a příběh jeho odhalování. Butor před našima očima dokáže životní i umělecké peripetie svého hrdiny mistrně rozvinout z jediného časového bodu, ohniska, do něhož směřuje všechno minulé a z něhož vzejde všechno příští, z několikaminutového skutečného snu Charlese Baudelaira. V kritické literatuře bychom se s takovým postupem sotva někde setkali; v moderním románu je taková práce s časem méně neobvyklá a dobrým příkladem jsou právě díla Michela Butora. Ale jeho Podivuhodný příběh , esej o jednom Baudelairově snu (věnovaný uvážené kráse Jeannině ), nemá jen jednoho hrdinu; jedním je ten, kdo sní, druhým ten, kdo se mu přes rameno dívá do jeho snu, do jeho života, Michel Butor.