Literární apokryfy

V současné tuzemské beletrii se objevuje hned několik próz, které bývají charakterizovány — ať už svými autory nebo literární kritikou — jako apokryfy či apokryfní. Tyto prózy se totiž zakládají na subverzním a kontroverzním přepracování a doplňování známých příběhů, čímž se řadí k tradici, za jejíž počátky v českém kontextu bývají považovány především kratší texty Karla Čapka vydané souhrnně v Knize apokryfu v roce 1945. Monografie Literární apokryfy v novější české próze se však nezabývá literárními apokryfy v historické perspektivě, nýbrž je nahlíží a ohledává jako specifický žánr intertextuality. V jednotlivých studiích se tak autor pokouší postihnout architext literárních apokryfů a hledá jejich společné, příbuzné či podobné vlastnosti v různých strukturních rovinách: zkoumá povahu kvantitativních a významových mezitextových transformací, zabývá se apokryfními proměnami předloh na úrovni motivu a postav, všímá si příznačných jazykových a stylových rysů apokryfních próz nebo jejich alegorické dimenze a neopomíjí ani žánrotvorné působení některých paratextů.