Tón ne!

Eseje, ze kterých se skládá tato kniha, v sobě nesou přesouvání důrazu ve slovech psát hudbu. Přesouvání pozvolné, jež v průběhu více než deseti let Kofroně dovedlo i k rozvíjení vyložených nesmyslů, které jsou někdy kóanem a někdy ryzí patafyzikou, a přece, třebaže mají vzbuzovat ten dojem, nemluví z cesty. Přitom pohnutkou k psaní těchto textů byl zprvu záměr vcelku přímočaře vyslovit své názory. Je to jedna z rodu těch otázek, jak psát stavbu, jak psát sochu, jak psát malbu, jak psát film, jak psát roztok, mračno, keř: Jak psát, jak vůbec něco psát, když se tohle všechno textu vymyká. – z předmluvy J. F. Typlta