Račí mor

Slívova desátá. Jeden kritik o něm kdysi napsal, že je „ básníkem toho, co odchází“. Ano, Vít Slíva (nar. 1951), kritikou i čtenáři oceňovaný básník, také ve své poslední sbírce potvrzuje, že poezie – toť především návrat do dětství, k mrtvým již rodičům, k času, který neodvolatelně zmizel, do míst, kde si lze připomenout, co jsem všechno býval a co už nikdy nebudu. Avšak právě tato sbírka ukazuje také šíři Slívovy poezie. Ukazuje básníka jako úsporného miniaturistu, který dokáže vystačit se čtyřmi slovy, současně ho ukazuje jako toho, kdo umí vyklenout básnickou skladbu přes několik stran. Ukazuje ho jako virtuoza suverénně vládnoucího tvarem, stejně jako zoufalého prosebníka, kterému se právě před chvílí zavřela nebesa. V jeho verších uslyšíme ozvuky folkloru, jsou tu plasticky rozestřeny krajiny, především ty slezské, dojde i na reflexe nad nezastavitelnou pomíjejícností času, ale najdeme tu i volné koláže vybudované z úryvků cizí řeči. A stále tu strmí věci poslední. Je toho moc, co tento básník umí, ale jeho umění není blazeovaně předvádivé. Slíva je nezastavitelný hledač podstat a definitiv na území láska – smrt – poezie – Bůh, poutník „ z rodiště do hrobu“, na cestě, jejíž směr si neurčujeme jen my sami.